Paní Ilona působí jako dobrovolník v organizaci Středisko pomoci ohroženým dětem ROSA.
Paní Hana Fechtnerová z ROSY o Iloně říká:
Paní Ilona pracovala ve Středisku ROSA již v době jeho založení. Po zhruba patnáctileté odmlce se do něho vrátila jako externí pracovník – domácí konzultant pro rodiny etnicky a sociálně znevýhodněné. V roce 2012 pracovala dobrovolnicky – každý týden navštěvovala dvě romské rodiny s více dětmi ve vyloučené lokalitě Kladno-Dubí. Pracovala na přípravě předškolních dětí na školu, pomáhala i rodičům dětí získat dovednosti v této oblasti – tak, aby se mohli aktivně na rozvoji svých dětí sami podílet. Svým lidským přístupem pomohla dětem i jejich rodičům zvládat předškolní i školní povinnosti a každá její návštěva byla v rodinách vítaná. Za její nezištnou dobrovolnickou činnost jí za celou organizaci patří díky.
Vlastní příběh dobrovolnice:
Středisko pomoci postiženým dětem znám od jeho založení. V té době a i mnoho dalších let jsem ale pracovala ve zdravotnictví. Po mnoha letech jsem se vrátila do Střediska až kvůli potřebné praxi pro studium sociální práce. Tehdy jsem doprovázela PhDr. Pavlu Vlkovou do rodin, ve kterých probíhala příprava předškolních dětí na školní docházku a doučování školních dětí. Díky jejímu lidskému přístupu k rodinám i dětem jsem v této práci začala vidět jeden z nejdůležitějších postupů k možnému začlenění dětí i rodin z vyloučených lokalit do většinové společnosti. Po krátké době jsem i já jako dobrovolník začala navštěvovat rodiny, které měly a mají zájem o pomoc s výukou a přípravou na školu. Této práci jsem se věnovala dobrovolnicky 11 měsíců a i nyní v ní pokračuji. V čem tato činnost spočívá? Jako každá příprava, tak i tato se zakládá na pravidelnosti. Každý týden s kolegyní, pracovnicí Střediska, jezdíme do Dubí „Na Vysokém“, kde na nás čekají rodiny s dětmi. Je to práce, která zabere i s přípravou pět hodin týdně. Každá v batohu neseme potřebné pomůcky, abychom s dětmi mohly účinně pracovat. Já i ona pracujeme ve dvou rodinách s více dětmi. Již když přicházíme, děti nás vyhlížejí a jen nás jedno vidí, řekne to druhým a všechny nás běží objímat a vítat. Mohu říct, že se vždy těší. Práce s nimi je velmi hezká. V rodinách se nachází zpravidla více dětí a i ty menší se většinou dokážou celou dobu soustředit a pracovat. Rodiny, do kterých chodím, mají o školní docházku zájem, a pokud mohou, děti vedou ke spolupráci, k poslušnosti. Samotné děti si učení oblíbily a snaží se úkoly dělat dobře.
Je opravdu krásné, když se děti podaří něco naučit. Je milé vidět jejich radost z pochvaly. Ovšem, že si člověk při této práci nutně uvědomí jejich sociální znevýhodnění i jiný přístup k životu. Také si ale musí všimnout toho, co je opravdu velmi krásné, soudržnosti, toho, co v tom „našem“ světě již není moc vidět. A tak mohu upřímně říct, že je tato práce pro mě obohacením a i díky ní někdy s nelibostí pozoruji nepochopení většinové společnosti. Věřím, že – byť jen v okruhu svého působení – i moje nepatrná práce přispěje k lepším vzájemným vztahům. V tom vidím svoji největší odměnu. Kéž by se tak stalo.