Dnešní den je pro mnohé z nás výjimečný. Právě před 73 lety byla vypálena obec Lidice. K tomuto smutnému výročí vznikl článek z pera Terezy Cimburkové, o který se s Vámi nyní chceme podělit. Děkujeme (nejen) Tereze a Katce za to, že napomáhají tomu, aby se nezapomnělo!
***
Desátý červen změnil před 73 lety život mnoha lidem. Jak na osudný den, ale i roky následující vzpomínala Emílie Chválová, a jaký to mělo dopad na její život, ale i život jejího okolí? Vyprávět bude vnučka jednoho z dětí, které „přežili Lidice“, paní Kateřina Hládková. Některé příběhy by se neměly zapomínat, ale naopak vyprávět po generace.
Jak jste historicky s Lidicemi spojena?
Moje babička Emílie Chválová byla tzv. lidické dítě. V době tragedie jí bylo 8 let. V Lidicích se nenarodila, dostala se tam oklikou. Její maminka zemřela krátce po porodu, a protože se narodila jako nemanželské dítě, tak si jí osvojil její strýc (bratr její maminky) Václav Freja se svojí manželkou Růženou Frejovou. Oni neměli děti a babičku přijali jako svoji dceru.10.6.1942 však i tato rodina byla rozdělena. Strýce zastřelili u zdi Horákova statku, tetu odvlekli do koncentračního tábora Ravensbrück a babička byla dána do německé rodiny na převychování. Po válce se teta vrátila z koncentračního tábora a babičku našla repatriační komise na jaře v roce 1946. Babička se později vdala, narodili se jí dva synové a já jsem dcera mladšího z nich.
U koho v Německu ty čtyři roky – pro dětství dost dlouhou etapu – žila?
Žila v rodině manželů Kuckuk. Otto Kuckuck byl v SS. Na Rujáně byl pracovní tábor, jehož byl velitelem. Na babičku byli hodní, ona měla ráda hlavně pána. Měli psa Sentu, kterého si velmi oblíbila. Když se vrátila do Čech, měla fotku toho psa a teta jí tu fotku roztrhala. Po válce se dozvěděla, že její otčím byl vrah a měla proti němu i svědčit, ale jestli svědčila, to nevím. Jen vím, že na konci války utekl ponorkou do Hamburku.
Jak malou Emilku po válce objevili?
Našli ji až v dubnu 1946 – podle výpovědi jedné ze sester Hanfových, která věděla a pamatovala si, kam ostatní děti odcházely. Byl o tom natočen i film „Kukačka v temném lese“, i když ten je hodně zidealizovaný, protože na konci např. heftlinci ukamenují SS-mana Kuckucka, ale ve skutečnosti dožil poklidného stáří. Dále, že si nerozuměla ze spolužáky, ale já vím, že to není pravda. Ale za komunistů se nehodilo říkat, že zavlečené děti se měly u rodin dobře. V tom se shodují lidické přeživší děti dané na převychování, že se měly dobře a tím, že je repatriační komise přivezla zase zpátky, že ztratily podruhé svou rodinu.
Když se vrátila, kam šla a kudy se dostala zpět do Lidic, do nových Lidic?
Po válce krátce bydlela se svojí tetou v Kladně a poté se k ní přihlásil její otec se kterým odešla bydlet do Teplic. Ale protože on měl už jinou rodinu, tak po dostavění nových Lidic začala babička žít tam. Když se do nových Lidic vrátila, dostala tam svůj vlastní dům jako každá přeživší lidická žena a každé přeživší lidické dítě.
Jaké pro ni bylo vidět poprvé „neexistující Lidice“?
Jednou mi říkala, že když ji poprvé přivedli na pláň kde stály Lidice, tak to psychicky nevydržela.
Paní Chválová pak přesto aktivně o dění v Lidicích vyprávěla veřejnosti…
Babička po mateřské dovolené (se svými dvěma syny) nastoupila do muzea v Lidicích, kde pracovala celý svůj aktivní život až do důchodu. Byla tam zaměstnaná jako průvodkyně, promítačka a ke konci jako prodavačka suvenýrů. Jednou provázela skupinu z Německa a řekla jim, kde bydlela za války a oni jí pak zařídili v roce 1968 pozvání do Sassnitz na Rujaně. Tak se vrátila do míst, kam byla zavlečená a setkala se tam se svojí německou učitelkou a bývalými spolužačkami. Také jezdila celý život na různé besedy s žáky i občany, hodně i do škol v Německu.
Jaké byly porevoluční změny v lidických aktivitách?
Babička jezdila na besedy i po revoluci, jak jí to dovoloval její zdravotní stav. Z čeho byla po revoluci hodně smutná ohledně dění v Lidicích, jak zchátral Růžový sad, místo kde se symbolicky propojuje nová vesnice s místem původních Lidic. Také se jí nelíbila rozestavěná budova nového památníku. Dožila se však znovuobnovení Růžového sadu i zbourání nedostavěného památníku. To bylo v době, kdy byla ředitelkou památníku paní Ing. Marie Tělupilová.
Jak jste se k těmto jejím aktivitám začala připojovat Vy?
Na žádné besedě jsem s babičkou bohužel nebyla, protože jsem chodila ještě na základní školu a musela se učit. Když mi ale bylo 10 let, dala mi přečíst knížku „Děti s cedulkou“, která je o lidických dětech. Touto knihou u mě začal zájem o lidickou tragédii. Ptala jsem se jí, jestli je to pravda, jak je to v té knížce, a ona mi to potvrdila. Chodila jsem s ní pak každý rok na pietní vzpomínku do Lidic, také jsem s ní byla na pietní vzpomínce v Ležákách. Babička se často setkávala s lidickými přeživšími, jak pracovně, tak soukromě. Často si vyprávěli vzpomínky a já jsem je vždy pozorně poslouchala a snažila se vše si zapamatovat. Chodila jsem s ní hodně i do muzea, ještě do toho starého. Pamatuji si, že mi vždycky bylo líto, když jsem si tam četla, že se vrátili tři sourozenci Hanfovi, ale nevrátila se jim z koncentračního tábora Ravensbrück maminka. Když jsem byla malá, přála jsem si, aby to bylo jinak, aby se jim maminka vrátila. Tolik jiných lidických maminek čekalo marně na své děti, a když se vrátily zázrakem všechny tři, tak z nich byli sirotci.
Vzpomínala babička běžně i doma, nebo spíš na besedách?
O Lidicích vyprávěla vždy spíš cizím lidem, než nám. Doma asi chtěla mít klid. Ale když se připravovala publikace o lidických dětech, přizvala mě, abych sepsala její příspěvek. Vyprávěla, když jela s ostatními dětmi vlakem do Lodže, že malé děti měly pročůrané plíny, tak ty větší si roztrhaly spodní košilky a daly jim to. Také neměly ve vlaku co pít a tak pily dešťovou vodu. Když jsem to slyšela, nemohla jsem ani psát a brečela jsem…
A Vy budete svým dětem příběh vyprávět?
Můj syn (15) příběh Lidic zná. Vyprávění ho ani moc nezajímá, ale zasáhl ho film Lidice. Mé dceři je teprve 5 let a tak vnímá jen útržky, třeba říká u sousoší lidických dětí, že tam ty sochy dětí jsou, protože je zlí pánové zabili.
Takže jste pokrevně i srdečně další nositelkou příběhu Lidic…
Babička byla čilá a soběstačná až do své smrti. Bylo jí 77 let a zemřela ve svém domku v Lidicích 23.1.2012. Zanedlouho, 15. února, měla mít narozeniny. Byla jsem jí přát se svojí dcerkou předčasně. Když se s námi loučila, vyšla před dům, zapálila si cigaretu a řekla: „Brzy se uvidíme, Katunko.“ Tak doufám, že na její slova jen tak nedojde, i když se na ní moc těším! Už za jejího života mi babička říkala, že jsem jediná z celé rodiny, kdo se o lidickou tragédii zajímá a až tu jednou nebude, že budu pokračovat. A tak se i děje.
Co všechno dneska pro Lidice a jejich vzpomínku děláte?
Občanské sdružení Lidice pořádá již pátý rok rekonstrukci pochodu smrti lidických žen. Na základě vyprávění paní Anny Nešporové se aktivistka Milena Městecká vydává po stopách lidických žen. Já jsem se k ní přidala letos již potřetí a díky paní Městecké jsem si uvědomila, jak těžce se lidické ženy dostávaly zpět do vlasti.
Přijala jsem nabídku jezdit z přeživšími „lidickými dětmi“ na besedy do škol. Bohužel kvůli pracovní vytíženosti jsem byla zatím jen na dvou školních besedách, kde vyprávěla paní Marie Šupíková, ale i tak jsem vděčná, že jsem tam s nimi mohla být. Díky Dobrovolnickému centru Kladno pracuji v lidickém muzeu jako dobrovolník.
Přepisuji nahrávky výpovědí přeživších lidických žen, slyším rozhovory lidických žen, což je pro mě zajímavá zkušenost. Poslouchám totiž příběhy žen, které již nežijí, nebo jsem je ani nemohla znát, protože zemřely, ještě než já jsem se narodila.
Také jsem již sama měla jednu besedu v kladenské kavárně Lodestar a další již tři roky marně nabízím základní škole, na kterou chodí můj syn.
Kdo tedy do Lidic jezdí nejčastěji na prohlídky?
Připadá mi, že do Lidic jezdí hlavně cizinci a děti ze vzdálených škol v ČR. Kladenská škola, kam chodí můj syn, což mě mrzí, o besídku takříkajíc přímo od pramene zájem nemá.
Letos jsou oficiální vzpomínky v Lidicích v sobotu 13. 6. 2015, kde všude a jak vzpomínáte Vy?
Na pietní vzpomínku chodím a i s babičkou jsem chodila jako pozůstalá. V hromadném hrobě lidických mužů je pochovaný můj prastrýc a tak si na něj i na všechny ostatní chodím vzpomenout. Jako každý rok se 10.6. se přeživší schází v tělocvičně kladenského gymnázia, kde se maminky naposledy viděly se svými dětmi. Na dole Mayrau se také koná pietní akt za muže z Lidic, kteří pracovali v dolech. Mezi nimi byl i můj prastrýc Václav Freja. V předvečer pietní vzpomínky v Lidicích se bude v před budovou lidického muzea pořádat slavností koncert pro Lidice, ve kterém bude účinkovat Václav Hudeček se svými žáky. Samotná pietní vzpomínka je 13.6.2015 od 10.00 hod. V letošním roce mají také 100. výročí narození dva lidičtí rodáci J.Horák a J.Stříbrný, kteří bojovali ve 2.světové válce jako letci v Anglii.
Děkuji za rozhovor a na viděnou na pietním aktu. Moc si vážím toho, co děláte, že nesete dál babiččiny vzpomínky a poselství, aby se na tyto hrůzy nezapomínalo, a aby byly varováním pro budoucnost.
autor: Tereza Cimburková
celý článek také zde:
Dobrovolnické centrum Kladno perem autorky článku:
http://www.dckladno.cz/dobro-v-miste-zla/
Předchozí články o Lidicích na našem webu:
http://rodina21.cz/ne-obycejne-pribehy/clanky/ne-obycejne-pribehy/lidice
http://www.rodina21.cz/ne-obycejne-pribehy/clanky/ne-obycejne-pribehy/lidice-v-minulosti
Fotografie:
1 – trz: Lidice
2 – z archivu K. Hládkové: Emílie Chválová (z doby“poněmčování“)
3 – z archivu K. Hládkové: Emílie Chválová
4 – z archivu K. Hládkové: Emílie Chválová a Kateřina Hládková
4 – z archivu K. Hládkové: kámen zmizelých
